Nepředvídatelná budoucnost. Jak byl pozastaven projekt, který vrátil zrak stovkám dětí v Afghánistánu.
Paříž – Wahid Hafizi bude mít práci.
Má pacienta. Má operační místnost. Už čeká jen na to poslední. Tím by měla být oční rohovka: průhledná, slzami nasáklá vnější vrstva našich očí odpovědná za zaostřování. V tomto okamžiku letí do Kábulu z České republiky.
Wahidu Hafizi zvoní telefon: Je tady.
Jede na vojenskou základnu v Kábulu, kde mu ozbrojená stráž předává chladící box obsahující rohovku – jen jednu pro každého pacienta, i když je slepý na obě oči; čekací list je hodně dlouhý a proces je komplikovaný a tak pacienti mohou dostat jenom jednu – kterou teď veze do kábulského Francouzského lékařského institutu pro matky a děti, kde je už pacient v anestezii a operace začíná.
Co se týče W. Hafizi, tak tento scénář, nebo něco velmi podobného, se od roku 2005 do roku 2016 udál cca 400x. Byl to projekt nazvaný Adžamal, sponzorováný českou dobrovolnickou neziskovou organizací Berkat, která získávala rohovky od české oční tkáňové banky (několik rohovek pocházelo též z mezinárodního rohovkového projektu ze San Diega). Ze začátku byl projekt financován českým ministerstvem zahraničí, nicméně podle Jarmily Müllerové, statutární zástupkyně Berkatu, od r. 2011 se prostředky na projekt získávaly od soukromých přispěvovatelů.
Začátky v Afghánistánu byly lehce divoké, vyžadovaly fatwu (právní stanovisko) od islámských vedoucích duchovních, že se transplantace očních rohovek neprotiví islámskému právu.
Projekt, který se jmenuje podle slepého chlapce Adžamala, začínal v týmu šesti operatérů: dvou evropských specialistů a čtyř vyškolených afghánských lékařů. Během dalších deseti let se tým zmenšil. Evropští lékaři opustili Afghánistán a protože se finanční podpora a zdroje zmenšily, odešli také další zúčastnění.
Nakonec zůstal jen W.Hafizi, jediný kontakt Berkatu v Kábulu, osamělý dobrovolník přemísťující oční rohovky z letecké základny do očního důlku.Nicméně vzhledem k tomu, že teroristické útoky byly stále častější – zvláště na lidi spolupracující se zahraničními organizacemi jako Berkat – si W. Hafizi uvědomil, že zůstat v Afghánistánu je příliš nebezpečné. Měl rodinu, o kterou se staral a připadalo mu, že všichni přátelé a kolegové opouštějí zemi právě kvůli obavám o bezpečnost rodiny.
A tak Wahid Hafizi opustil 1. ledna 2017 Afghánistán a odletěl do Paříže. Jeho manželka a tři děti čekají, že pro ně pošle. Budoucnost projektu Adžamal je ve hvězdách.
46 letý W. Hafizi je drobný muž, s řídnoucími vlasy a velkými černě orámovanými brýlemi, mluví tiše, s rameny lehce zdviženými, jakoby se stáhnul do sebe; snadno splynutelný s davem.
Když jsem ho v únoru viděl poprvé, seděl tiše na nízké lavičce v rohu přeplněné jídelny školy Pierra Clavera, nenápadného zařízení v 7. pařížském obvodu, kam přicházejí noví uprchlíci, aby se učili jazyk a kulturu Francie.
Ale rozhovořil se, plynnou angličtinou, kterou umí kromě rodného jazyka Dari. Ale protože chce ve Francii zůstat delší dobu, snaží se naučit plynně francouzsky. Jakmile se s ním dáte do řeči, oživne, zvláště když hovoříme o projektu Adžamal.
Samotná operace byla malá součást celého procesu, řekl W. Hafizi. Jakmile vyzvednul rohovku a pacient byl připraven k transplantaci, k dokončení procedury stačila hodina.
Co bylo dál, to už bylo jen na něm. Vztah ke svému pacientovi popisuje jako manželství: když někoho odoperoval, snažil se ho v nezbytné míře znovu vidět, aby se ujistil, že jeho oči jsou v pořádku.
W. Hafizi si často uvědomoval, že riskuje svoji bezpečnost a uvažoval o skončení projektu.
Říká, že si pamatuje každého pacienta, kterého operoval. I teď je prostřednictvím Facebooku a dalších aplikací v stálém kontaktu s některými z nich .
Byli mladí: když W. Hafizi začínal jako vedoucí operatér, rozhodl se, že bude provádět transplantace jen u mladých lidí mezi 6 a 16 lety. Omezené zdroje znamenaly omezenou kapacitu a tito mladí lidé měli před sebou celý život. Byli pro něho nejlepšími kandidáty pro operaci – aby aspoň částečně viděli.
W. Hafizi se z celé záležitosti často cítil nesvůj. K předávání rohovek docházelo většinou mimo leteckou základnu. Když stál na ulici s chladícím boxem, cítil „zvláštní pohledy“ okolo stojících lidí a připadal si velmi zranitelný. Obával se, že riskuje svoji bezpečnost a často přemýšlel o tom, že projekt ukončí.
Ale “ když jsem den po transplantaci sundal pacientovi z oka obvaz a uviděl vděčnost v jeho obličeji, tak jsem na všechny tyto věci zapomněl“. „A slíbil jsem si, že to udělám znovu a znovu“.
Takže rozhodnutí opustit Afghánistán nebylo jednoduché. Řekl mně, že během několika týdnů před koncem r. 2016 nemohl hodně nocí spát. Kromě rodiny přemýšlel i o svých pacientech a Berkatu. Byl jediným vyškoleným lékařem, který byl ochotný tyto operace provádět. Ale nakonec cítil, že nemá jinou možnost.
Do Paříže přiletěl s konexemi, které získal během svého lékařského školení před deseti lety. Tyto známosti mu umožnily sehnat dobrovolnickou práci v nemocnici Hotel-Dieu, kde asistoval svým bývalým učitelům při vyšetřování pacientů. Chtěl by získat oprávnění k tomu, aby mohl operovat sám.
Ale dříve než bude moci reálně uvažovat o tom, že za ním přijede rodina a o své budoucí kariéře, bude potřebovat, aby byl francouzskou vládou uznán jako uprchlík.
O tom, že se tak stalo, se dozvěděl během únorového odpoledne, zrovna když jsme spolu hovořili. Přišel mu dopis od Francouzského úřadu na ochranu uprchlíků a občanů bez státní příslušnosti, který potvrdil, že W.Hafizi je oficiálně politickým uprchlíkem.
Budoucnost je nyní jasnější, i když cesta nebude snadná ani rychlá. Ayyam Sureau, ředitelka a zakladatelka Pierre Claver W. Hafizimu v mailu napsala, že díky faktu, že je profesionálně vyškolený, ve svém oboru respektovaný a má v Paříži dobré známosti, je mezi uprchlíky výjimka. Předpokládá, že bude schopný si najít stálé zaměstnání a relativně rychle se etablovat – rychleji než se to podaří většině uprchlíků – a jeho rodina bude moci za ním přijet.
Jak říká J.Müllerová, v Kábulu je velmi málo vyškolených operatérů, kteří jsou ochotní provádět transplantace. Logistika je komplikovaná a Berkat nemá dostatek prostředků k vyškolení lékařů a vytvoření týmu. Jedním z důvodů, proč projekt tak dobře fungoval, bylo, že mezi J. Müllerovou a W. Hafizim byly dobré vztahy.
Podle J. Müllerové Berkat doufá, že se podaří přesvědčit jednoho z lékařů, kteří původně pracovali na projektu v Kábulu, aby se k projektu Adžamal vrátil.
Wahid Hafizi si přeje, aby se mohl vrátit. “ Kdybych se mohl vrátit zpátky do Afghánistánu a operovat, tak by to byl jeden z nejlepších dní mého života“, řekl. „Vidět štěstí na tvářích mých pacientů“.