|
AFGHANISTÁN S ČESKÝMA OČIMA
Už ani nevím kolikátou panenku strojím, aby byla ze všech nejhezčí a líbila sE
dětem, ale i maminkám. Lidi kupují, ale letos žádný velký zázrak to není...rohovky
odlétají...slepí vidí....a další čekají v pořadí...
Jsem ráda, že moje snažení má smysl. Pomáhají mi lidi ze zdejšího Domova
důchodců, přátelé...ale i lidi s dobrým srdcem, Ti přinesou přízi,
korálky...
Jaké bylo moje překvapení, když se mi ozvala stará paní, že by také chtěla
pomoci.Myslela jsem, že chce začít s pletením, nebo se šitím...
Vzala jsem sebou pár ušitých krasavic a navštívila ji. Vyprávěla jsem ji,
kolik panenek musíme ušít a kolik prodat, abychom pomohli jednomu slepému
vidět. Zajímala se o transport rohovek...kdo a jak operuje...jaké bylo moje
překvapení, když jsem při odchodu od ní obdržela peníze pro více jak na dvě
transplantace. Říkala jsem ji, jak by si mohla penězi přilepšit. Ve vší skromnosti mi s
úsměvem vysvětlila, že má všechno co potřebuje. Ji nic nechybí, je ráda
když může pomoci.
Při odchodu jsem nevěděla co říct, nevím,nevěděla jsem ani kolikrát jsem ji
děkovala...pro slzy jsem neviděla...
Děkuji Vám vzácná paní, z celého srdce Vám děkuji za ty potřebné, tam v
krásné zemi s krutým osudem....
Vaše Jarmila Neomýtková |
